Náš kamarád kormorán

Mám kormorány rád – přinejmenším od naší cesty do Itálie. Jeden chorvatský kormorán měl zase pro změnu asi docela rád mě. Před pár týdny jsme se vrátili z Chorvatska. Šlo o klasickou rodinnou dovolenou, navíc neplánovanou a poměrně hekticky uspořádanou – prostě se objevila příležitost a pár dní na to jsme seděli v autě a uháněli směrem na ostrov Dugi Otok. S fotografováním zvířat jsem proto v podstatě nepočítal a nutno říct, že se má neočekávání do značné míry potvrdila. Přesto jsem si odvezl zajímavý zážitek z kategorie těch, kvůli kterým mám setkání s přírodou tak rád. S výjimkou cikád okolo nás moc živo nebylo. Druhý nebo třetí den našeho pobytu se ale z ničeho nic v těsné blízkosti mola, z nějž jsme vstupovali do moře, objevil kormorán chocholatý. Nerušeně se proháněl vodou sem a tam ve snaze ulovit nějakou tu rybí svačinku. Fotoaparát jsem neměl u sebe, ale začal jsem doufat, že se mi možná přeci jen v příštích dnech nějaká fotka povede. Kormorán se sice začal dostavoval prakticky denně, nicméně ukázal se být tvorem, který příliš nerespektuje časový rozvrh a navíc si k návštěvám vybíral obvykle tu část dne, kdy prudké denní slunce garantuje nekoukatelný výsledek.

Při jednom osvěžovacím pobytu v mořské vodě jsem si všiml, že „náš“ kormorán sedí na asi 100 metrů vzdáleném kameni. Moře bylo dost neklidné a opeřenec vypadal, že se mu do vln vůbec nechce. Dojít k tomu místu po břehu nebylo možné, tak jsem se vydal na pozorování mokrou cestou. Doplavali jsme na vzdálenost nějakých 10 metrů a kormorána to naprosto nevyvedlo z míry. Sledoval jsem pozorně, jestli příliš neznervózní a pomalu jsem plul ještě blíž. K mému údivu mi pták dovolil přiblížení na vzdálenost asi metru a půl. Neuvěřitelně blízký kontakt mi umožnil prohlédnout si každý detail, včetně peří dokonale uzpůsobené častému pobytu ve vodě. Kormoránova tolerance byla úžasná, ale jen do okamžiku, kdy mě vlny nečekaně posunuly ještě blíž – to už na něj bylo přeci jen příliš a rozhodl se pro (nijak překotný) ústup. Mé nadšení z blízkého setkání neznalo mezí, ale kupodivu tím naše mezidruhová družba neskončila.

Následující den jsem se opět vydal osvěžit do moře. Plavu si (ani nevím jak), když v tom spatřím našeho milého kormorána pár metrů ode mě. Opět kličkoval vodou sem a tam a lovil. Pomalu a opatrně jsem se k němu přibližoval. Bylo očividné, že o mě ví, ale přesto se nestrachoval při hledání kořisti směřovat ke mně. O pár vteřin později jsme se ocitli pouhých 80 cm od sebe, aniž by ho to jakkoliv znepokojilo. Uplavali jsme takhle pospolu pár metrů, než se kormorán zase vzdálil – když se mu zachce, nemá lidský plavec samozřejmě nejmenší naději udržet s ním krok, zvlášť když dojde na potápění, při němž zdatný lovec mizel pod vodou na více než půl minuty a vynořoval se o desítky metrů jinde.

Tento zážitek z těsného a přitom nerušivého kontaktu s divokou přírodou nebyl ojedinělý – stejná situace se znovu zopakovala i v dalších dnech. Když jsem nakonec dostal příležitost stejného kormorána (společně s jeho družkou) fotografovat na souši, zdaleka tak klidný nebyl – ukázalo se, že úniková vzdálenost je v tomto případě mezi 15 a 20 metry. Ve vodě ale jako bychom byli spřátelené živočišné druhy: „když mi nebudeš ujídat ryby, klidně si tu buď“. Realita je samozřejmě podstatně méně romantická a neobvyklá tolerance kormorána nejspíš plyne z faktu, že z vody jej člověk obvykle neohrožuje a možná i z toho, že při plavání je z obvyklé siluety nepřítele vidět jen hlava v podobě chlupaté bójky.

Dovolená se rozhodně povedla a jsem moc rád, že mi jí okořenil i tento zážitek se setkání s přírodou. Litoval jsem snad jenom jediné věci: že nevlastním vodě odolný fotoaparát. S ním by pravděpodobně bylo možné pořídit opravdu unikátní snímky. Ale kdo ví, třeba by se pak nic podobného vůbec neodehrálo – myslím, že každý fotograf přírody ví, o čem mluvím. Jedna věc je ale jistá. Mám kormorány rád. Další fotografie z ostrova

Další fotografie z ostrova