V návalu všemožných aktivit jsem si v květnu utrhl šest dní na krátkou cestu do přírody. Tak jak jsem si předsevzal na přelomu roku, šlo tentokrát o sólovou výpravu na sever s batohem na zádech. Cíl: norský park Forollhogna.
Plány jsou jedna věc, ale realita může být dost jiná. Ta má se změnila s předpovědí počasí, která dva dny před příjezdem začala upozorňovat na možné problémy. Nebyly kupodivu způsobeny zimou, se kterou jsem eventuálně počítal, ale naopak teplem – rychlé tání sněhu v předchozích dnech totiž vedlo úřady k vyhlášení prvního stupně rizika záplav a sesuvů půdy. Důsledkem nebylo ani tak nějaké zásadní ovlivnění trasy, kterou jsem si naplánoval, ale – jak se ukázalo na místě – má omezená pohyblivost ve značně podmáčeném terénu. Stan, spacák, karimatka, jídlo na pár dní a další potřeby něco váží a když k tomu připočtete fotovýbavu na wildlife, byť v mém případě ještě celkem lehkou, bylo jasné, že nějaké polykání kilometrů se tady konat nebude. Nakonec jsem nocoval na třech místech a došel vlastně jen na okraj samotného parku. Někdy jsem z půl dne urazil jen asi 6 km.
Nejdelší čas jsem strávil v kopcích, kde jsem si to na první pohled zamiloval. Ve výšce okolo 900 m nad mořem tu březové lesíky předávají vládu lišejníkům, mechům a houževnatým nízkým porostům kleče. Mezi nimi se rozprostírají louky pokryté po zimě polehlou suchou trávou, do které byste se s chutí položili a prostě jen tak zírali na nebe. Což by ovšem byla chyba, protože pod trávou bylo v tuto dobu 15 cm vody a bahna :)
I tady bylo samozřejmě jedním z mých cílů fotografovat zvířata, i když jsem celou akci bral hlavně jako průzkumnou (v neznámém terénu je spíš štěstí, pokud něco vyfotíte) a relaxační. Forollhogna a okolí nabízí možnost spatřit mimo jiné soby, losy, lišky, zajíce, bělokury, bahňáky a kachny, sovy a řadu druhů pěvců. Spatřit a fotit je ale něco docela jiného, takže ačkoliv o setkání nebyla nouze, fotek vzniklo jen pár. Obzvláště losi prokázali talent pro hru na schovávanou – hned první večer jsem viděl tři, abych pak po zbytek pobytu na místě nacházel už jen nové stopy počínaje čerstvými otisky kopyt v bahně a hromádkami trusu konče. Některé z nich se objevily doslova pár metrů od mého stanu, ale přesto jsem už nespatřil ani losí chlup – jak může více než půltunové zvíře s denní aktivitou nepozorovaně procházet přes volná prostranství a řídké hájky je jednou z velkých záhad :)
Zajímavý smysl pro humor předvedl i místní bělokur, který mě také slušně procvičil. Když jsem se po setkání se zmíněnou losí trojicí vracel zpět ke stanu, všiml jsem si periferně bílé koule nízko na stromě – jakoby tam někdo napíchl volejbalový míč. Jelikož volejbalových míčů tady v kopcích moc nežije, vsadil jsem na to, že jde o bělokura, a opatrně jsem se přibližoval. Můj odhad se z lepšího úhlu potvrdil a já se nakonec dostal celkem blízko, než opeřenec usoudil, že už toho focení bylo moc. Jelikož jsem si v porostu husté kleče omotávající se kolem holínek nepočínal zrovna nejtiššeji, usoudil jsem, že místní bělokuři jsou k člověku celkem tolerantní, podobně jako jejich skalní bratranci, které jsem fotil na Špicberkách. Chyba lávky – po zbytek pobytu jsem se k žádnému z nich (včetně tohoto mého souseda) nepřiblížil na méně než 100 metrů a to tu vzdálenost ani v nejmenším nepřeháním.
Přesto jsem i za tato krátká setkání moc rád, stejně jako za nečekaný průlet sovice sněžní, který jsem náhodou stihl v celé kráse pozorovat dalekohledem (a jsem rád, že jsem nesáhl po fotoaparátu, protože by z toho nebyla ani fotka, ani parádní zážitek), za dvě pozorování slavíka modráčka tundrového, který patří k nejpůvabnějším ptákům Evropy, nebo za pár káňat, který mě důsledně doprovázel kus cesty, aby se ujistil, že mířím pryč od jejich hnízda. Fotek mám tentokrát pomálu, ale užil jsem si to parádně a do okolí Forollhogny i jinam na sever se nepochybně vrátím.
