Komu se nelení, tomu se jelení – a nebo také ne

Po loňské pauze způsobené narozením našeho prvního potomka Rostíka jsem se opět vydal fotografovat jelení říji do Orlických hor. A stejně jako před dvěma roky jsou výsledky neslavné.

Jelení říje je v podmínkách české přírody jednou z vrcholných podívaných a proto jsem opět s chutí přivítal možnost účastnit se tohoto divadla v Orlických horách. Čtyři dny a tedy osm příležitostí k pozorování a fotografování budilo dojem, že šance nejsou úplně malé. Příroda je ale stejně krásná, jako nevyzpytatelná.

První návštěva ve vytipované lokalitě skončila nulovým výsledkem, což není nic neobvyklého, neboť jelenům těžko poručit, aby se vyskytovali tam, kde si fotograf přeje. To jsme ještě netušili, že v tomto případě se bohužel bude jednat v podstatě o pravidlo. Druhé ráno ještě svitla malá naděje, když se nám před rozbřeskem předvedl mladý osamělý jelen, ale tím pro letošek veškeré „úspěchy“ skončily. Přestože jsme ve spolupráci s hajným vyzkoušeli několik osvědčených lokalit (a to včetně těch, kde jsou vybudovaná krmiště), jeleni se neukázali. Stejně jako před dvěma roky se na tom pravděpodobně podepsalo extrémně teplé počasí, ale také enormně vysoký počet turistů, kteří se bohužel často v lese nechovají zrovna nejtišeji a plaší zvěř široko daleko. Za nejpůsobivější moment celého pobytu tak lze považovat snad jenom impozantní, leč nefotografovatelný průlet sokola stěhovavého pouhých pár metrů před naším stanovištěm.

Každopádně na jeleny nezanevřu a za rok to zkusím znovu. A to i přes to, že si ze mě příroda vystřelila ještě jedním kouskem – zatímco jsem vstával ve čtyři ráno a naprosto marně se trmácel po lesích, Hanka nafotila sotva 200 metrů od domu tyhle krasavce: